Rekapitulace…

22. července 2018 v 14:01 | Calime~

Před pár měsíci jsem zveřejnila článek o tom, jak jsem to měla ve svém životě. Dostala jsem od vás plno podpory, která pro mě doopravdy hodně znamenala. Ani jsem nečekala tolik povzbudivých slov!

Dnes jsem tu, abych těm, kteří o to stojí, dopověděla to, jak je to se mnou a s mým životem teď. Takže opět to bude depresivní a sebestředné, takže nikoho nenutím číst to dál. Pokud to tedy nechcete číst, tak děkuji za návštěvu mého blogu a skočte na jiný článek. Ještě čtete? Tak fakt, teď už jdu mluvit o sobě.


Minule jsem psala o tom, že mi zemřela prababička a že praděda skončil v nemocnici po mrtvici. Několik týdnů byl v nemocnici. Bylo to příšerné, protože nemohl mluvit a byl ochrnutý. Když jsem ho přišla navštívit, tak se snažil zpívat, aby s námi měl aspoň nějaký kontakt. Zpívala jsem s ním. Byla to jedna z nejsmutnějších věcí, které jsem zažila. Je to hrozným pocit, když víte, že ten člověk je uzavřen ve schránce, se kterou nic nemůže dělat a že to, co dělá, jsou poslední pokusy o komunikaci s okolím. Že všechno, co se okolo něj děje vnímá, že je uvnitř tak živý. Po pár týdnech, co tam byl, se začal o něco zlepšovat. Pak ho ale převezli na LDN v Praze. Jelikož přes týden v Praze bydlím, tak jsem ho chodívala navštěvovat sama. Viděla jsem, jak všechny kroky, co udělal v nemocnici, byly náhle pryč. Bylo hrozné sledovat, jak se tam o něj nedostatečně starali. Jak byl špinavý a zanedbaný. Přestal mluvit úplně. Každá návštěva byla utrpení. Do dnes cítím ten nemocniční smrad. Do dnes je mi zle, jak jsem mu musela lhát o tom, kdy přijede zbytek rodiny. Doma jsme se kvůli tomu hádali, protože cesta do Prahy byla pro zbytek rodiny náročnější, vzhledem k jejich práci. Nakonec za ním přijela aspoň mamka s bratrem. Tak šťastného jsem ho od té doby, co ho převezli na LDN, neviděla. O pár dní později zemřel. Chtěl se s nimi rozloučit.

Byla jsem z toho všeho moc unavená a neměla jsem síly na nic. Ve škole to začínalo být peklo. Měla jsem si vybírat bakalářkou práci, ale učitel, co nás měl vést, stál za nic. Všichni jsme se v tom plácali a měli problémy. Bylo to stresující. Ani nepomohlo, že s námi začali jednat jako s idioty. Na kolej se nám přistěhovali erasmáci, kteří byli nesnesitelní. Všechno bylo zničené a špinavé. Vyspat se na koleji nedalo a ani v klidu osprchovat nebo si dojít na záchod.

Vrcholem tohoto pekelného čtvrtroku bylo zkouškové, na které jsem ani za boha nebyla připravené. Každá zkouška pro mě bylo jako procházka peklem, protože jsem neměla na to, abych se to pořádně naučila. Byla jsem neschopná a nepoužitelná. Divila jsem se, že jsem téměř všechny zkoušky dala na poprvé, až na jednu, kterou jsem musela opakovat. Povím vám, že jsem se z té zkoušky naprosto složila… několikrát. Nakonec jsem zkouškové úspěšně složila a postoupila do dalšího ročníku. Ale pravdu říct, ještě teď jsem k smrti unavená, malátná a nejsem schopná se k něčemu donutit.

To je asi vše, co jsem chtěla říct. Vím, že to všichni máme v životě nějakým způsobem těžké. Tohle je moje ospravedlnění, proč se moc neobjevuji u vás ani u mě na blogu. Ale znáte to, je na čase se oklepat a jít dál. Pojďme všichni nabrat síly a pokračovat v životě jako silné osoby. Protože to přeci jsme, i když občas je to těžké.

Takže všem, co to teď mají těžké, posílám energii, stejně jako vy jste povzbuzovali mě. Doufám, že se přes to těžké období přenesete a budete zářit!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 28. července 2018 v 14:48 | Reagovat

Taky budeš zářit. Uvidíš :D
Něco podobného mám za sebou i já. A myslím, že to je jenom o čase. Pak se to posune a bude to lepší.

2 Karin_Kim55 Karin_Kim55 | E-mail | Web | 31. července 2018 v 15:59 | Reagovat

Wáá! Bulím! Bulím jak želva! Máš mě na svědomí! ToT ... Jsem ráda, že jsi to zvládla a také děkuji za pozitivní energii! ^^ Držím palce dál! ^^

3 Calime~ Calime~ | E-mail | Web | 2. srpna 2018 v 11:48 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

[2]: Neplakej! Nechci tě mít na svědomí :D Co bych bez tebe dělala?! Mít takhle věrnou čtenářku je pro mě neskutečné (haha, nemohla jsem ani najít slova, jak strašně jsem ráda, že se mnou držíš už tolik let!). Moc děkuji!

4 Karin_Kim55 Karin_Kim55 | E-mail | Web | 7. srpna 2018 v 1:17 | Reagovat

[3]: Ale nech toho! Ještě se budu červenat! *///* Co bys čekala? Mě se jen tak snadno nezbavíš! :-D Jsem jako malá bakterie, která se na tebe přisaje a nic ji nezničí! :-D

5 Tohru- Tohru- | E-mail | Web | 9. srpna 2018 v 12:45 | Reagovat

Posielam 200 ton dobrej nálady a energie! Mala si to veľmi ťažké, ale zvládla si to. Verím, že sa tá bolesť a únava časom stlmí. Si silná holka! Držím palčeky ďalej!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama